Narodil jsem se jako druhorozený...

Moji rodiče tedy v té době již byli starší jedinci, což se na mně asi podepsalo zvýšenou snahou porozumnět všemu, co mi předkládali.

Nebylo toho málo:

Táta pro svůj osobní handicap nemohl příliš sportovat a záhy mi přestal stačit (co se fyzické kondice týče) a proto se soustředil více na intelektuální zábavu (kde mi stačil výrazně déle, pokud jsem ho vůbec kdy dosáhl či předčil).

Máma (co se pamatuji) moc doma nebyla - jakožto lékařka byla pořád ve službě nebo někde lítala - a tak si ji pamatuji především jako jedince, který se snaží, abychom měli co jíst a vlastně reálně neexistuje (jenom se někde nad námi vzáši a plní naše požadavky).

Ani nevím čí to byl nápad jít studovat střední školu (gympl) se zaměřením na matematiku. Celkem mne to bavilo, ale pořád jsem nechápal co s tím v životě (na druhou stranu - teď už vím, že bez této průpravy bych nepřežil). Maturoval jsem v roce 1990.

1989/1990 - to byl vůbec přelomovej rok. Kromě toho, že jsme končili gympl a hlásili se na vysokou, tak se rozpadl systém (alespoň nám to tak tehdy připadalo) a zdálo se, že všechno bude nějaké světlejší a hezčí. Realita je ale šedá a tak jsme se dsotali ze spárů mocichtivých politicky zaměřených individuí do moci mocichtivých ekonomicky zaměřených individuí. Často to byli titíž.

Na vejšku jsem se nedostal (asi jako jeden z mála jsem si podal přihlášku jen na jednu a to na tu s nějvětší konkurencí - 1. lékařskou fakultu. No nic, jsem šel do nuláku (takovej prapodivnej začátek školy). Táhlo mne to na chirurgii, tak jsem skončil jako zřízenec na 3. chirurgické klinice 1. LF UK a VFN. Jeden rok mi stačil na to, abych pochopil, že lidé v bílých pláštích nejen že nejsou tím, kým se mi vždy zdáli, ale ani se o to nesnaží.

Zkusil jsem jiné vzdělání (hlavně proto, že mne to zajímalo) - večerní kurzy teologie (tehdy to vyhřezlo jak ...) a jakoby mne 40 let nedostatku vzdělávání národa v oblasti duševní vtáhlo do děje - celkem mne to chytlo. Nikdy jsem v teologické rovině moc něpřemýšlel, nicméně to dávalo smysl a naši kantoři byli schopni odpovědět na všechny mé šťouravé doatazy. Opravdu mi to dalo hodně. Přece jenom -několik set let propracované filosofie s náležitým výkladem má své kouzlo.

Studia na VŠCHT či FJFI taky stála za to. Dalo by se o nich říci totéž, akorát bychom místo o Bohu hovořili o fyzice či chemii. Studiem jiných oborů ve mne odeznělo klamání z lékařů a zkusil jsem to znovu.

Moje naivita (či snad fascinace čísly ?) byla krutě rozlámána dalšími přijímacími zkoušmakami na lékařské fakulty (poučil jsem se a dal jsem si tentokráte přihlášek co to jen šlo) a zjistil jsem, že slavná 1. lékařská fakulta má přijímací zkoušky daleko nejhorší (z mého úhlu pohledu). No nic, vzali mne hned na tu “druhou”. Škola k nezaplacení. V té době ještě tvrdě bránila postoj - přijímáme jen tolik studentů, kolik chceme aby jich za 6 let školu opustilo. Poměrně malý, ale dosti přátelský kolektiv lidí, kteří se znalinavzájem daleko více, než se na první pohled zdálo (a to nejen ve vztahu student - student, ale i ve vztahu student - kantor). Sladká léta studentská, neuměl jsem si to užít tak, jak se dalo,ale žádná škoda, užíval jsem si jiných věcí.

Po promoci jsem ihned nastoupil na ÚSL fakulty, kde jsem se snažil o postgraduální studium v oblasti biomechniky. Proč mi proboha nikdo neřekl, že v rámci PGS nejde vůbec o to něco vyzkoumat. “Student” má jen prokázat schopnost vědecky bádat bez ohledu na to, co “vybádá”. Navíc v době, kdy jsem se snažil sehnat laboratoř pro testy celých kostních komplexů (a že se to nedá dodnes - 2010) frčely jen nádory a nervové struktury. Stačilo naskočit do správného vlaku... Nelituji, nebaví mne dělat zbytečnou práci.

pomalu jsem se protloukal celou republikou a snažil se uchytit na odpovídajícím místě. Zvláštní bylo, že mne nikde nechtěli, pokud jsem řekl pravý stav věcí - “Rád bych se u vás vzdělal a pak zase půjdu o dům dál. Přece jenom - doma mne čeká spousta práe a staří rodiče”. S poctivostí nejdál dojdeš, ale v tomto směru by se bývalo více vyplatilo lhát a mazat med kolem huby. Práci jsem sháněl dosti těžko a opravdu procestoval většinu republiky. Taky zkušenost k nezaplacení - alespoň jaké zvyklosti kde mají a proč je tam udržují.

shodou okolností jsem se nakonec dostal na Ústav soudního lékařství a toxikologie té milované 1. lékařské fakulty, ale život tropí hlouposti. V době kdy jsem akorát měl jít k atestaci mámě našli zhoubný nádor na plicích a po její operaci (a mé promoci) jsem holt musel domů.

Doma (v Libereckém kraji) byla situace ohledně soudního lékařství na pováženou. Práci soudních lékařů zde zhusta provádějí patologové (o zásadním rozdílu těchto oborů viz zde) a jediný “funkční” ordinariát v Jablonci oplývá lidmi, kterým jde spíše o peníze než o korektní práci v oboru (viz třeba zde). Ačkoliv jsem bezprostřeně po svém příchodu zpět domů obešel jak ordinariát, tak státní zastupitelství, tak krajský úřad, nikde jsem se nesetkal se vstřícným jednáním a všichni mi vysvětlovali, že moje snaha a práce je v kraji zbytečná; pokud snad bude zájem, mohu denně dojíždět do nemocnice v České Lípě .